Když na sebe nechává čáp příliš dlouho čekat

Když nám bylo řečeno, že budeme muset podstoupit umělé oplodnění zhroutil se mi svět jak domeček z karet. Neuměla jsem si představit, že zrovna já budu muset prožívat to, o čem jsem dříve jen se četla. Nebudu to zastírat - hrozně jsem se bála. Jsem ten typ člověka co potřebuje dopředu znát vše co se semnou bude dít a hlavně - jestli to bude bolet. Uznávám, že jsem maličko měkota - možná jen duševně, ale jsem.

V listopadu roku 2004 jsem začalo pokoušet osud a podepsali papíry na inseminaci. Lékař nám sice na rovinu řekl, že na tom manžel (tedy přesněji jeho spermije) není bohužel tak dobře, aby v úspěch při inseminaci příliš věřil, ale my si vedli svou, že i zázraky se dějí a na ten náš jsem právě čekali.

Dostala jsem léky, chodila na ultrazvuky a ve stanovenou dobu dostala injekci na vyvolání ovulace - druhý den jsem šla k lékaři, který mi trubičkou zavedl do dělohy vyčistěné manželovy spermijky, dvacet minut jsem si poležela a pak mohla do práce. Den na to se to opakovalo - pak už nám nezbylo nic jiného než čekat na výsledek. Ten jsem se dozvěděli přesně 14 dnů po provedení inseminace - dostala jsem měsíčky. Ten kdo si to neprožil neuvěří kolik tohle člověka stojí nervů a slz. Ale všechno břebolí a jak jsem psala někde na začátku, když se člověk pustí do něčeho nového tak se zapomíná snáz. My se tehdá pustili do něčeho nového - do toho nejtěžšího - do oplodnění ve zkumavce IVF. A aby toho nebylo málo - museli jsem podstoupit i ICSI což je vstříknutí spermie do vajíčka (bylo to z důvodu špatných manželových spermií).